Indikační skupina Antiastmatikum, spasmolytikum, parasympatikolytikum.
Účinné látky Alkaloidy, hyoscyamin, skopolamin, atropin, hořčiny,
třísloviny, flavonoidy.
Indikace Olej z blínu působí tišivě a hojivě při vnějším
užití při revmatických problémech, dně, bolestech kloubů a zánětech pokožky.
Uvolňuje křeče hladkého svalstvatlumí bolesti a depresivní stavy.
Kontraindikace Jakékoliv neodborné zacházení s blínem je velice
nebezpečné, především pro děti. Při náhodném požití kterékoli části
rostliny je lékařská pomoc nevyhnutelná. Požití 10 až 20 drobných semen
může být pro dítě smrtelnou dávkou. Příznaky otravy se projevují
rozšířením zorniček, zčervenáním tváří, podrážděností, nestabilností chůze,
pocitem žízně a halucinacemi. Při silných dávkách vede otrava k hlubokému,
narkotickému spánku, který končí smrtí z ochrnutí dýchacího ústrojí.
První pomoc spočívá ve vyvolání zvracení a okamžitém vyhledání lékařské pomoci.
Blín zesiluje účinek antidepresiv a antihistaminik.
Historie Blín černý proslavila Plzeň, kde se ještě v
předminulém století vařilo speciálně kořeněné pivo, obsahující všemožné přísady,
např.: Rojovník bahenní, listy voskovníku, ale v první řadě halucinogenní
černý blín. Pravé původní plzeňské pivo v žádném případě neodpovídalo
německému zákonu o čistotě piva z roku 1516 (bavorský Reinheitsgebot).
Ten byl zaveden především proto, aby se pivo vyrábělo bez bylinných přísad,
které se v Německu těšily značné oblibě. První zákaz drog na území Německa
hrozil citelnými tresty. Například podle policejního nařízení v hornobavorském
Eichstättu se vaření piva s přísadou blínu trestalo pokutou ve výši 5 zlatých.
Pivo s blínem vařili však již Asyřané a Egypťané, kteří ho užívali jako omamný
prostředek v kultu zemřelých a při věštění.
Keltové mu dali jméno Belenos
po svém bohu slunce a vidin. Jemu na počest ho používali jako kuřivo. Bardi
a druidové vdechovali jeho kouř, a tak se přenášeli do jiných světů, kde mohli
rozmlouvat s vílami a dalšími bytostmi.
V medicíně se používá blín od
starověku. Dioskorides praví, že je lepší než šťáva z makovic, utišuje bolesti,
avšak pouze blín bílý (Hyoscyamus albus). Další dva druhy, zvláště
černý (Hyoscyamus niger), působí blouznění a šílenství. Podobně píše i
Plinius a jiní autoři, zejména Scribonius Largus, jenž jej doporučuje také při
bolení zubů. V 6. století předepisoval blín pouze v malých dávkách římský lékař
Alexander Trallianus - byl si jeho toxicity až příliš dobře vědom.
Hildegard von Bingen doporučovala vlhké blínové obklady k vystřízlivění opilců.
V indickém a nepálském lékařství se blín zevně natírá k mírnění bolestí a kouří
se jako prostředek proti astmatu Vnitřně se užívá pro uklidnění, nebo jako
narkotikum. Indičtí žebraví mniši Sadhové dodnes kouří blín s hašišem. Proto
se také oběma rostlinám někdy shodně říkává bhang. V Nigérii se blín předepisuje
proti křečím a mořské nemoci. Tuto indikaci převzala i moderní farmakologie.
Náplasti proti kinetózám obsahují alkaloid blínu scopolamin. Náplasti lepené za uši
uklidňují orgán rovnováhy. Blín slouží mimo jiné k potlačení neklidných stavů,
rozrušení a poruch spánku.
Výskyt Původem v Evropě, Asii a severní Africe. Dnes je rozšířen
po celé Evropě a v Asii. U nás roste v křovinách, na rumištích a na polích, někdy
jako obávaný plevel v máku. Pro potřeby farmaceutického průmyslu se pěstuje.
V Německu je chráněn zákonem, byl zařazen do Červené knihy chráněných druhů.
Pěstování Pěstuje se ze semen vysetých na jaře. Pro jedovatost
celé rostliny se však nedoporučuje pěstovat v zahradách, kde jsou malé děti nebo
zvířata. Pouze prasata jsou vůči jedovatým látkám obsaženým v blínu odolná.
Pro zvláště vysoký obsah alkaloidů je ve farmakologickém průmyslu využíván blín
bezbranný (hyoscyamus muticus), pěstovaný např. v Maďarsku.
Botanický popis Jednoletá, případně dvouletá nepříjemně zapáchající
bylina se vzpřímenou lodyhou, porostlou lepkavými chlupy. Dolní listy jsou
řapíkaté i objímavé, laločnatě vykrajované a stejně jako poloobjímavé lodyžní listy
hustě porostlé chlupy. Květy jsou velké, s baňkovitou nálevkovitou korunou
barvy špivaně žluté s fialovými žilkami. Květy jsou uspořádány v jednostranném
listnatém vijanu, který se postupně prodlužuje. Blín kvete v červenci a srpnu
(dvouleté rostliny v květnu a červnu). Plod je víčkatá tobolka uzavřená ve
vytrvalém kalichu. Obsahuje velké množství černých semen s drsným povrchem.
Sběr a sušení List i nať se sbírá od června do srpna, v době květu.
Suší se ve stínu. Při umělém sušení nesmí teplota přesáhnout 40°C. Semena se
sbírají před úplným dozráním.Vrchní část nati se odstříhne, nechá dozrát, vymlátí
a vyčistí. Droga snadno vlhne a plesniví. Při sběru je třeba zachovávat
nejvyšší opatrnost, protože je prudce jedovatá. U nás se blín nevykupuje.
Použití v kuchyni Tradiční recept na pivo s blínem
Příprava
40g sušeného blínu
5g voskovníku
1,2kg ječmenného (pivovarského) sladu
900g smrkového nebo jedlového medu
5g kvasnic
100g hnědého cukru
23 litrů vody
Všechny ingredience svaříme, nalijeme do kbelíku nebo
sudu a necháme 5 dní kvasit při teplotě 20-25 °C. K dokvašení se blínové pivo
stočí do lahví a do každé se přidá lžíce hnědého cukru.
Legendy a mýty Ve starém Řecku byl zasvěcen bohu Apollónovi a používal
se jako narkotikum a prostředek k věštění. Byl zřejmě aktivní složkou nakuřovacího
prostředku, jímž se Pýthie v Delfách uváděla do jasnozřivé extáze.
Použití v magii Vzhledem k obsahu silně psychoaktivních alkaloidů se
blín stal jednou z klasických čarodějných a kouzelných bylin středověku.
Rostlina je důležitou složkou létacích čarodějných mastí. Slouží také k přípravě
nápojů lásky, jako afrodisiakum i pro milostné očarování. Blínový popel je silným
fluidickým kondenzátorem a používá se při přípravě magických zrcadel. Jako
rituální droga se používal již ve starověké Persii. Perští mágové připravovali z
natě blínu a vína nápoj, po jehož vypití následoval třídenní spánek podobný smrti,
během kterého duše podnikla cestu za poznáním vyšších světů. Keltští druidové
prý za pomoci inhalace blínového dýmu komunikovali s vílami a ostatními bytostmi
přírody.